Nazítří profesor je velice pilen a zjevuje se damám jen na krátko. Také následovního jitra konteska musí vydati se sama na procházku.
Je to tak nezvyklé, a cítí se poněkud zmalátnělá. Leč přes to učiní cestou některé postřehy, jak naučila se od něho, a najde několik neznámých kamenův a mušlí, jež mu ukáže, neboť on zná vše.
„Jak bude potom,“ táže se pojednou sama, „až ho tu nebude?“
Leč její hlava jest poněkud znavena, a otázka tato ztrácí se jí opět s mysli.
Odpoledne, když seděla s mátí při vyšívání objevil se profesor v saloně.
„Hodlám se rozloučiti s damami a poděkovati za pohostinství.“
„Vždyť odřekl jste povoz.“
„Poslal jsem své věci předem na dráhu, milostivá paní, a sám chci ještě jednou projíti pěšky tuto čarokrásnou končinu.“
„Zcela sám?“
„Proč ne, kontesko?“
„Ale neodmítnete mého průvodu? Jen na kousek!“
„Chtěla byste?“
„Zajisté. Vykonáme právě svou poslední procházku. Není-liž pravda, matinko?“
A tak putují ještě jednou spolu podél lesa. Jich stíny, jeden štíhlý, druhý širokoramenný, poskakují po stínech kmenů pinií, leč oni sami
