nete tam!“ zvolá pojednou profesor. Ulekla se poněkud, a konečně je s to ji lapiti.
Obličej mladé dívky nabyl barvy, slyšeti její upřímný, šťastný smích, a její dech, vycházející z plných plic, je svěží a vonný.
„Ale uhnala jste mne tak, že nemohu popadnouti dechu,“ vyráží profesor z hrdla.
Konteska se usmívá:
„Podejte mi svou ruku.“
Bezstarostně opírá svou lehkou postavu o jeho rámě. Zvolna, v spokojené únavě kráčejí zámku.
„Nemluvíte nikdy o svém díle,“ konteska počíná opět hovor. „Ukážete mi je?“
„Nikoli, kontesko, dostalo se mi přísného zákazu. Máte býti překvapena, až bude úplně hotovo.“
„A snad dokonce až po vašem odchodu?“
„Na ten nebudete dlouho čekat. Ve dvou dnech musím se s vámi rozloučiti.“
„Jak?“
„Ano, neboť do té doby práce moje bude hotova, a musím se vám doznati, že zdržel jsem se s ní déle, než by bylo potřebí.“
„Ale proč nezůstanete, aniž byste pracoval?“
Usmívá se:
„Mám závazek dostaviti se jinam. Ale můžete mi věřiti, že odejdu nerad.“
Poslední slova jen zabručel. Konteska sklonila hlavu, a tak za mlčení dostihují domu.
