Což tato těsná Florencie nebéře konce? Pojala jej pojednou touha po vzduchu jejích kopců, po vzduchu prozářeném matným leskem olivového listí a kořeněného vůní vavřínu, vzduchu, jenž celoval jej hořce a něžně v ústa. Ulice zněly posud noční svou ozvěnou. Stín koně a kočího míhal se po zdech vzhůru i dolů. Potom předměstské domy řidly. V prvé zahrady nořilo se světlo luny.
„Dobyl jsem tam v pozadí onoho pahorku, na němž stojí můj dům. A nikoli pouze toho — dobyl jsem všech kopců těchto.“
Jeho ruka opsala ve vzduchu polokruh; svezla se po vzdáleném obraze pahorku jako po ňadrech ženy.
„Musil jsem dobýti celé této země, všech jejích měst, každičkého domu až do posledního. Neboť nenáležel mi žádný. Nižádná z domácích polních cest v nižádném koutě této země nezná mne od mého počátku. Vzpomeň dnes toho. Narodil jsi se na moři, z matky cizího národa. Tvoje tragické umění zápolilo o tuto zemi, o každou její brázdu jako toužící poutník v osníři, jenž ze zanícení prolévá svou krev.
Nyní jsem se usadil. Každý v Itálii ví, v které vsi a na kterém stole leží list papíru, jejž pokrývám značkami. Dnešní noci poražení táhli kolem mne, celý divadelní sál, mnou podmaněný. Čeho mohu zaznamenati? Jedenácte vyvolání. Slova královnina. Stisk ruky hraběte
