dozníval banket pořádaný ku jeho poctě. S leva i prava klaněli se mu hluboce dva sloužící plní zlatých šňůr. Neschýlil ni o vlas štíhlou, vzpřímenou svou postavu a kráčel dolů po bledém koberci, mezi pozlacenými zábradlími.
„Této ješitnosti musí býti využitkováno,“ myslil si při tom. „Uvnitř pracoval jsem přespříliš na své roli. Nyní ovládám příhodu.“
„Kam pojedeme, pane Malvolto?“ otázal se kočí.
„Do Settignana.“
„Proč pak se ptal? Domníval se, že pojedu ještě teď k Mimi? Ó, Mimi, ty vlající korouhvičko! Brzy třepotá se na hrdle toho, brzy onoho. Líbal jsem ji, kolikrát byla na mne řada, ba dokonce vetkal jsem v ni dobrodružství. Ano, Mimi, malá koketo s prchavými popudy, leč beze stopy velikosti ve své smyslnosti, vymyslil jsem na tebe vášně a nastavěl jsem je pro vlastní zadostiučinění, z ješitnosti, z touhy, podél celé dráhy tvého života jako loutky, jež tváří se velikými. Bylas jen holčičkou. Adieu, Mimi.
Přejeme si více, toužíme po silnějším. Něco takového jako Mimi dá se tak ještě milovati vedle jakés tragédie. Zaujímá to tak málo srdce. Moje tragedie zvítězila dnešního večera. Ano, budu silným. Ale to značí sprostiti se úplně všech těch drobných zadostiučinění, jež udržují v slabosti a jež zapovídá ten, jenž v mém pokoji vyzývá mne přes železné své rámě!“