A poněvadž Malvolto mlčel, dodala prostým tónem:
„Vidíš, a pak přece jen musili bychom zemříti. Proč chceš dříve zabíti mého ubohého bratra? Zemřeme raději ihned!“
Malvolto rozhlížel se kvapně kolem — ne, nezbývalo ničeho jiného. Gemma, tento štíhlý, rozplývající se obrys tamo před ním, s obličejem, blyštícím se v přítmí nočním, s očima hlubšími ještě než ona — Gemma stala se nyní malou, bílou Juditou, a kolem jednoho z jejích líbezných prstů ovíjela se kadeř, na níž visela hlava: jeho hlava.
Ale ona zemře s ním! Připravil ji o čest, ji, silnou mučednici, jež kráčela smrti vstříc tak prostě a jasně, zatím co on, její milovník, pro něhož na smrt kráčela, hledal ještě vytáčky. Přitáhl ji na svou hruď.
„Gemmo, ty jediná milující! Jak můžeš být tak klidná a silná? Já jsem tím, kdož tě zabije! Nenávidíš mne proto?“
„Tebe nenáviděti!“ zvolala po prvé s vzrušením. „Zdá se mi, že ano, neboť teď teprve tě miluji! Když prve vstoupila jsem do dveří, a ty seděl jsi v šeru: postavila jsem se mezi tvá kolena a hleděli jsme na sebe — ano, hleděli jsme na sebe. Hleděl jsi již kdy takto na mne? Já na tě nikdy! Nebyla bych uvěřila, že mohla bych být ještě šťastnější, než jsem byla. Nyní je zde
