„Zabil jsem tvou pověst! Blahopřejí mi nyní ve městě, závidějí mi všichni. To je příliš mnoho špíny.“
Bil se pěstmi do čela.
„Musíme zemříti!“
„Proto nikoli,“ pravila Gemma mírně. „To vše ponechává mne lhostejnou. Ale proto, že by nás od sebe odloučili.“
„Odloučili?“
Vzchopil se.
„Ví o tom tvůj bratr? Vrátil se?“
„Přijde teprve příštího týdne. Ale může o tom denně zvěděti.“
„Nepovědí mu toho!“
„Kdyby byl manželem, snad nikoli!“ prohodila Gemma a její úsměv bylo již jen stěží rozeznati.
Malvolto sklonil čelo.
„Ovšem. Bratrovi to sdělí.“
A pojednou vztyčil se do výše.
„Pak budeme se spolu bíti!“
Gemma vrtěla hlavou.
„Domníváš se, že mne zabije?“ zvolal. „Ó, prosím. Před čtyřmi měsíci snad. Ale dnes ovládám šavli velice dokonale.“
Odvětila:
„Kdybys ho usmrtil, jsou zde ještě jiní příbuzní a ti nás odloučí. Jsem teprve sedmnáctiletá!“
