ještě jsem jí žádostiv a budu po ní často ještě toužiti… Chci jí psáti. Trpí as velice. Byla to asi rychlá bolest, jako rychlé bylo štěstí. Nezemřeli-li jsme na ně, minulo nás. Kdybych chtěl být nyní soucitným a snažil se ji klamati — stálo by to dlouhých, dlouhých úzkostí, chvějících se oživování toho, co přece jen musí zemříti.“
Sestoupil do zahrady a přecházeje po pěšinách, v jichž loubí častěji se musil shýbat, psal v myšlenkách:
„Má zbožňovaná Gemmo!
Dnes mám ještě právo takto Tě jmenovati. Kdybys dnešního večera přišla opět, bylo by to snad již prvou lží — prvou lží z oněch všech, jimiž bych živil naši lásku. Nepřeji si toho, tomu byli jsme právě ještě příliš silni a příliš šťastni. Chci opravdové Tvé cítění spláceti pravdou, již mohu skytnouti. Poslyš, má Gemmo.
Miluješ mne na vždy, není-liž pravda? Jsi přesvědčena, že miluješ mne na vždy. A měla bys za nicotné takové cítění, které předvídá svou smrt. A cítění mé, Gemmo, tak činí. Ó, po letech ještě budu po Tobě tak mocně toužiti jako v tomto okamžiku! Avšak přišla-li bys po dvou hodinách, snad přišla jsi již pozdě. Snad, milovaná, již dnešní noci, uprostřed pevných, pevných objetí byl jsem Ti nevěren.
Kdož ví, zda nepřemýšlel jsem o slově, jež vy-
