jehož nebylo lze nikdy prokázali, pravil mu nyní jasnými slovy:
„Jest to silou, k níž jsem tě, tvé svědomí, měl vždy přinucovati? Přijde žena, zbožňuje tě. Tvá krev strhuje tě ní. A pro pomyšlení na chorobné vyháníš tento horký život? Učiň tak — ale nepokoušej se pak už nikdy přenésti se ze světa slabých v život můj, v němž se miluje, loupí a — musí-li tak být — i za to zmírá!“
Mario Malvolto odtrhl Gemmu od podlahy. Veškeru krev v obličeji, podoben bojovníku, jemuž ukořistěná žena bílými svými pažemi hrdlo obemyká, odnášel ji do své ložnice.
Víra.
Mario Malvolto stál samojediný na své terase a přihlížel, jak rozbřeskuje den. Gemma byla pryč, a on naslouchal posledním záchvěvům štěstí, jež v něm vznítila. Brzy by však štěstí doznělo. Kdyby dnešního večera přišla opět jako zcela táž, s touže září vášně — jak by jej shledala? Nevěděl toho sám. Dvacet hodin mohlo jej odnésti kdo ví kam. Podjal by se námahy návratu k ní. Snad by se zdařila.
„Nikoli, nikoli. Rozloučíme se ihned. Nechci ji už spatřiti. V tom tkví jednání silné, neboť
