nemá lásky. Traffettiová jej miluje. Plakala, když se mi vyznala.“
„Ale on bil se pro ni nedávno,“ řekl Malvolto, aniž by byl předem uvážil o tom, co vyslovil.
„Nepřála bych si, aby se kdos pro mne takto bil. Po celou dobu ovládal chladně a klidně své místo, svého zuřícího protivníka udržoval na vzdálenost — oko stále na špici kordu druhého — až jej konečně mohl zasáhnouti. Ten, kdo mstí se za uraženou milenku, šermuje jinak! On nemiluje, pravím ti.“
„Tedy nikoli,“ pomyslil si Malvolto a vzdal se pomyšlení zachrániti tohoto ženicha. Přihlížel tomu, jak mladá dívka pohrávala si prsty na svém živůtku. Několik ozdob svezlo se na koberec. Mezi krajkami probleskovalo poněkud modře žilkované maso. Počínala si jako dítě, jež po dlouhém putování vrátilo se domů, znaveno a šťastno.
„Nepocítím nikdy jeho duše. Tvou cítila jsem často. A přináším ti svou.“
Povstala.
„A své tělo.“
Rozběhl se k ní, vrhl se na kolena a polibky pokrýval její šat a ruce. Byl pojednou všecek prohřát teplem této duše, jež po měsíce, myslíc na duši jeho, vyprošťovala se z vězení, z osidel cizích; jež tapala, bloudila, a měsíční září oblitými lesy hlubokých vášnivých tuch našla cestu k němu! Byla zde, vystoupila z bílého po-
