do měsíčního světla. „Vím to také od jeho milenky.“
„Od Traffettiové?“ zeptal se spěšně.
„Šla jsem ní. Divíš se tomu? Ona je velkou zpěvačkou a krásnou ženou. Domnívala jsem se, že nemá nijaké příčiny, by zamlčela mi pravdu. A ona je jedinou, jež může mi pověděti pravdu… Nuže, on jest sláb — dokáže málo. Jak ti to mám naznačiti?“
Odskočil zpět. „Považuje mne za býka?“ Ona postřehla jeho pohyb.
„Nejsem přece děckem, dovedu usuzovati. Lanti užívá umělých dráždidel a sílivých prostředků, požaduje od svých metrés služeb, o nichž — o nichž mi Traffettiová musila teprve podávati vysvětlení.“
„Ach! Ach! Ona ti vysvětlovala?“
A myslil si: „Mladá dívka, jež dojde si jiné ženě, by dala se od ní poučiti o schopnostech svého snoubence! Ne, toho bych si byl nikdy nevymyslil, toho nevymyslí nikdo!“
Hleděla naň upřeným zrakem.
„A těch — těch ty nepotřebuješ.“
Užaslý přisvědčil:
„Nikoli.“
Ona se vzpružila.
„Hleď, ty podkládal’s mi právě nízké choutky, vím to, nepopírej toho. Neznáš mne ještě… Že není silným mužem, to není nejhorší. Ale on