„Ó, kéž bych mohl uvěřiti tomu, že vskutku spočíváš zde v mých rukou!“
Ústa přitisknuta na její vlas, zasténal. Ona vzácná žena, jež nerozvážnou vášní chtěla jej obohatiti, byla zde, byl zde onen div. Jedna z oněch mladých dívek, jasnýma očima vyhlížejících ze svého světa, do něhož nevedlo žádné cesty, byla zde, byl zde div.
„Kdybych mohl tomu uvěřiti!“
„Cítíš mne přece,“ pravila zachvívajíc se. „A že tě miluji, musíš také vyciťovati!“
„Vyciťuji,“ odvětil, pociťuje soustrast více sám s sebou než s ní.
„A chceš mne milovati?“
„Chci. Zda chci!“ zvolal bolestně.
Otázala se, obličej skryt na jeho hrdle:
„Zdála jsem se ti již někdy hezkou? Přál sis mne míti?“
„Vždy tebe!“
Věděl, že lže, a přes to je upřímný. Toužil po všech, přál si míti všecky. Avšak neměl-li všecky v této? Snad, snad.
„Také já,“ pravila ona a pohlédla naň vroucně. „Vždy tebe!“
„Pak vědělas, že dnešního večera stihla jsi otvorem v oponě oko, a čí oko?“
„Nikoli.“
„Nikoli? Nepozorovalas mne začasté v parketu?“
