„Nyní jsem již zde,“ odvětila.
„Ale kompromitujete se!“
„Nikoli, nikoli. Máme vilu zde zcela poblízku. Myslí se, že tam přenocuji. Opouštím často za noci náš dům ve městě, mám takové rozmary. Moje společnice jela se mnou, je zasvěcena do všeho.“
Patřil na ni v pochybách. To je tedy ona Cantoggiová, jež měla se provdati za Lantiho, světáka na odchodu; jedna z oněch velmi krásných žen, jež jsou na čas předmětem tužeb veškerých mužů a nenávisti všech žen; pro něž jinoch zmírá vlastní rukou; z oněch, jež po dvacet let křepčí na špici mody, a když přešly, nesčetným přislíbily štěstí, několika milovníkům slib dodržely, a zanechaly v paměti několika starých zbytek omamující vůně. Čím byly samy? Čeho zažily? Věděl to: svůj účin, muka muže a potlesk davu.
Přišla tato zde jako kolegyně, jako komediantka k umělci? Chtěla vzíti radu o tom, jak sahá se po úspěších zcela vysokých? Neporozuměl nižádnému z jejích slov, nevěřil žádnému; zeptal se vzrušen:
„Ale co vás sem přivádí?“
„Láska k vám, Mario Malvolto,“ opětovala, a její hlas lehce se chvěl.
„Konteso, jste dětina. Milovala-li jste mne, proč neuložila jste některému ze svých přátel,
