„Přivedu ji zpět!“ zvolal Lukáš a stoupal po stezce k Melfi. Leč jeho druh byl již dávno před ním.
Dole byly veškery skalní svahy plny pestrého lidu, jenž bezmocné paže natahoval k pustému moři a hlasitě bědoval: „Ona je pryč, jak máme dále žíti?“ Veškery tváře byly bledy bolestí, a do všech dveří vkročilo neštěstí.
„Přivezu ji zpět!“ zvolal Lukáš a ihned sledovaly jej jásající davy, jež očekávaly jeho činu. Brána zámecká se otevřela, z ní vystoupil obrněnec a vedle něho hrabě z Melfi, jenž Lukášovi políbil ruku:
„Vy přivedete ji zpět, pane! Přiveďte ji tedy sám sobě, je vaše!“
Malá loď spuštěna pro ně do vody. Obrněnec postavil se k stěžni, Lukáš usedl ke kormidlu. Nedolehlo k nim s pobřeží již ni hlásku, hnaliť se za Berberskými rychleji než myšlenky. Tito vynořili se před nimi již z modravého oparu, byli zvící křídel racka. Lukáš přemýšlel: „Loupežník není ještě doma, drží svou kořist na slabé půdě, může mu ujíti.“
Krunýř obrněncův zařinčel. Byli již zcela blízko a přihlíželi tomu, jak veškery lodi pohanů se rozpadávaly. Prkna padala s pleskotem do vody, stěžně se skácely.
Lukáš nahnul se přes okraj lodi. Dianora plovala pod jeho rukama, leč tyto se chvěly. Obrněnec to byl, jenž ženu vyzvedl do lodi.
