Silnice zjevila se pojednou vroubena kvetoucími keři, jimiž pohrával si noční větřík. Naděje, ospalí ještě ptáci, počali vylétati ze tmy. Za zahradními dvířky, zpola otevřenými, žadonilo bílé, kamenné poprsí: „Zůstaň!“ Leč tamo na opačné straně, kde v pochybném světle měsíce stezka mizela za horama, hnalo se cos zimničně v před: shluk dobrodružství, jež měla býti podniknuta, krásy, jež měla být vykoupena, velikosti, jež měla být dobyta.
Za ranního zábřesku, když den vrhal prvé své růže na šedé cesty, zarazili na návrší nad oranžovým hájem, z jehož středu trčely nebesům štíhlé vížky zámku. Město se snícími domky na skalnatých terasách sklánělo se k moři. Rozkládalo se za cypřišovým plotem v prázdné modři mlhové. Daleko na předhoří mlha válela se jako hejno šedých tažných ptáků; samojediná plachetní lod, jež prchala od pobřeží, byla obklopena ostatními, a všecky do hromady tísnily se kolem nárožního úbočí skály.
Lukáš nechápal, čím stalo se, že jeho nohy staly se pojednou lehčí a dech jeho volnější. Zařinčelo to vedle něho; jediné oko obrněncovo bylo naň upřeno:
„Dianora, dcera hraběte z Melfi, uloupena byla dnešní noci berberským sultánem, a nikdo dosud o tom neví. Pověst o její kráse nedala mu tak dlouho pokoje, až dostal ji na svou loď. Nyní jest již daleko.“
