Nebe svítilo modře jako safír. Zůstala seděti v koutku, hlavu plnu temných myšlení. Stošedesátpět lir bylo opravdu pakatýlkem, ale Narciso nebyl tím vinen, že jich neměl. A přece musila míti safír. Viděla ho stále před sebou, zdálo se jí, že blýská se na ni z protější lenošky, a chtěla již po něm vztáhnouti ruku, dychtivě a bez rozmyslu, jako děcko sahá po malované tretce. Její blaho záviselo od dosažení safíru, a než Narciso se vrátí, musí jej míti.
Vyskočila se židle, vykoukla vztyčenou žaluzií na ulici, dívala se obezřele dolů po schodišti a potom opustila dům. Vstoupila do mimojedoucího povozu a udala kočímu obydlí Bucciho.
Po půldruhé hodině vrátila se domů bez dechu a hodila náramek se safírem do zásuvky, ukryvši ho prádlem. Narciso zastihl ji nezvykle veselou, při jídle neustále žvatlala a pronášela žerty, jimž všem neporozuměl, ale jež zvyšovaly jeho spokojenost. Později odeslala jej pod jakous záminkou pryč a vyňala náramek ze zásuvky. Pohrávala si s ním tak, že kámen blyštěl se ve světle, a náramek posunovala po ruce nahoru, dolů, stokrát. Potom postavila se před zrcadlo, a zatím co dvé červených skvrn zjevilo se na jejích tvářích, rozveselila se znova a zcela bezmyšlenkovitě oddávala se tiché své radosti, až zaslechla Narcisa na schodech. Na to spěšně uschovala šperk.
