„Proč právě ten? Ostatně nechť Narciso ti ho věnuje.“
Usmívajíc se, Enrichetta ohlédla se po Narcisovi, jenž stál poněkud stranou. „Ubohý Narciso,“ pomyslila si, „kde vzal by těch stošedesátpět lir?“ Napadla ji směšná myšlenka. Přelétla zrakem svou postavu až k zemi, načež se ho otázala:
„Nyní bys už, Bucci, jistě nechtěl, viď?“
Bucci zajel si navyklým pohybem do řídké brady a nervosně se ušklíbl.
„Kdož ví?“ řekl s nuceným úsměvem, nad nímž Enrichetta se zamyslila.
Po návratu v domov Enrichetta divila se tomu, že stále musila mysliti na safír. Od té doby, kdy odložila nepravé brilanty, jež patřily dřívějšímu jejímu povolání, nosila pouze pozlacený prstýnek s jedinou malou perlou, který věnoval jí Narciso na počátku jich známosti. Její spokojená mysl netoužila po lesklých špercích. Proč safír vznítil nyní její touhy? Při večeři nehovořila, odebrala se záhy na lůžko a naslouchala dlouho Narcisovú klidnému oddychování, vidouc stále před očima modrý lesk, kterýž působil jí nevolnost a přece naplňoval ji nepopsatelnou touhou.
Nazítří cítila se zmalátnělou a neklidnou jako by mělo se cosi přihoditi. Nebyla s to jako jindy po odchodu Narcisově za zpěvu a při okně dokořán otevřeném pokliditi příbytek.
