Přeskočit na obsah

Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/184

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Ach,“ prohodil Narciso, „poznávám, že nemůžeme již docházeti Falconimu.“

Rozdurdila se.

„A proč ne? Což nejsi i na dále studentem, byť i nyní státi ses měl otcem rodiny? Je zcela přirozené, že budeš se scházeti i v budoucnosti se svými přáteli v kavárně a přítelkyni svoji vezmeš s sebou, jakož činí i jiní — pokud totiž nějakou mají.“

„Ale Bucci!“

„Co záleží ti na Buccim? Víš, že je jedině závistivý.“

Tento názor upokojil Narcisa, a řekl:

„Ten klacek neví, jak by vyhazoval peníze.“

„Ač-li v brzku nebude míti žádných. Nyní nemůže pochopiti, že mohu být šťastna s tebou — jedině s tebou.“

„Pravda. Myslí stále ještě na dřívější doby, kdy měl snad také ještě s jinými vyhlídky — —“

Narciso počal se smáti. Zprvu poněkud rozpačitě, ale potom Enrichetta přátelsky pleskla ho přes jeho širokou tvář a zakončovala jeho větu:

„A nyní nechce nahlédnout, že to přestalo, poněvadž neví, jak pevně můžeš se na svou Enrichettu spolehnouti.“

Narciso zastrčil ruce do kapes spodků a vypadal velmi spokojeně. Spočívaloť ovšem v jeho povaze, cítiti se jistým, a Bucci nebyl posud