„Nedovedeš se tedy ničeho domysliti?“ zeptala se Enrichetta, pohlížejíc koketně a poněkud úsměšně na svého Narcisa.
„Je tomu vskutku tak?“ otázal se a ovinul něžně ruku kolem jejích boků, jež pojednou — bez jejího přiznání nebyl by však jistě zpozoroval ničeho — zdály se mu poněkud širší než jindy.
Enrichetta rozesmála se náhle tak silně, že její černý vlas, uvolněný účesu na čele a na skráních, všecek se rozhoupal. V jejím zlatově bledém obličeji, zcela těsně pod očima, ovroubenýma hustými brvami, zjevilo se dvé červených skvrn.
„A Bucci!“ zvolala stále se ještě smějíc.
„Nu, a Bucci?“ opakoval Narciso. „Nyní dá ti snad pokoj, když zví o tom.“
Opsala prstem záporný posuněk.
„Ví již o tom. Má bystřejší zrak než ty, ubohý hochu. A řekl: Právě nyní.“
Jata obnovenou veselostí políbila jej na ústa, aniž by tím byla však zapudila jeho chmurnou náladu.