čoval se od Butta, přinášel mu vypracované úkoly, zůstával u něho seděti a hleděl naň bez ustání.
„Butte, kudy vede cesta?“
„Tamo do kouta… Po schodech sedmkráte nahoru a dolů, do psí boudy.“
Tím Butt byl vyčerpán. Leč mimo nadání připadl na cosi praktického.
„K pekaři, přines jablkové koláče!“
Toto opakovalo se po tak dlouho, dokud Felixova matka dávala peníze.
„Butte, kam vede cesta?“
„Do lesa, poslechnout kukačku!“
A Felix běžel za bránu, prodíral se s tlukoucím srdcem houštinami, naslouchal, zardívaje se i bledna, v skrytu zeleni, a když kukačka zakukala, vydechl vášnivě, jako by mu byl darován život.
Ve škole Butt vychloubal se svou mocí nad tím, jehož všichni poslouchali. Dostávalo se mu však od druhů za to buchet do zad. Felix pokoušel se o úsměv, leč v zápětí zastyděl se za svou přetvářku a prohlásil:
„Butt jest mým přítelem: záleží vám něco na tom?“
Hleděli naň s nelibostí a plaše; v koutech šuškalo se o něm; drzé pohledy upíraly se naň; a jeden naivní maličký přistoupil k němu:
„Je Butt vlastně více než ty?“ optal se jasným hlasem.
