„Butte, kudy vede cesta? Přes most nebo potokem?“
A Butt, dodav si odvahy, odvětil: „Potokem!“
Felix skočil do vody, aniž by byl zul boty.
Když školník zazvonil, Felix zeptal se ještě rychle: „Butte, kudy vede cesta?“
„Vzhůru po schodech!“ A Butt zachroptěl.
„Kdyby byl řekl: domů,“ myslil si Felix, „byl bych musil tak učiniti — bezpodmínečně učiniti.“
Jeden pokus lákal jej úzkostlivě.
„Cesta mohla by věsti také pod škamnami,“ prohlásil. A v příští hodině se tázal: „Butte, kudy vede cesta?“
„Pod škamnami,“ odvětil Butt a hrůzou zavřel oči. Když je opět otevřel, Felix byl pryč.
„Co pak to tam ten hledá?“ zvolal profesor.
Zarděn do krvava, se zmatenými pohledy Felix objevil se za poslední lavicí. Ó, toho hrůzného sebeznásilnění, té odevzdanosti smrtí pohrdající, s níž vrhal se pod lavice! Vzmáhal se ho nádhernější pocit, než když na jeho povel všichni spolu se servali! A naplněn hrůzně sladkou pýchou setkal se v očích, jež ho vyšetřovaly, s počínající škodolibostí.
Až potud Felix neměl nižádného přítele, mimo školu s nikým se nestýkal. Nyní neodlu-
