Přeskočit na obsah

Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/169

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Oheň není pro vás,“ pravil, když po třech dnech opět přišel, „ale voda!“

Otevřel studnu.

„Butte! Pod pumpu!“

Butt sklonil líně hlavu.

„Weeke! Graupele!“

Přistoupili. Jeden po druhém skrčili se pod proud vody: s potěšitelným úsměvem a poddansky; protože tak učinil i předešlý; protože mohl to být vtip; protože odporovati Felixovi bylo by nemoudré a příčilo by se mravům.

Když pak se všech hlav krůpeje vody dopadaly na podlahu, a roztrpčený ordinarius se marně tázal po původci této neplechy, Felix se zvedl.

„Já jsem je všecky pokřtil!“ řekl odhodlaně a přijal za to šest hodin karceru.

Vstal také, poněvadž kdosi zvolal „Kikirikí“ a nikdo se nehlásil. On jím nebyl. Podruhé přivodil si špatnou známku za to, že podržel svému zadáku svůj mluvnický úkol, aby z něho mohl předčítati. Týral-li je, cítil se i zodpovědným za jich hříchy a blaho. Vystál jich jedině jako svých otrokův; ale tam, kde sám neporoučel, dbal žárlivě o jich důstojnost.

Panský synek, nedávno mezi ně zavítavší, vynášel se: Felix hodil se k tomu, když stál v středu zvědavého kruhu a nataženou svoji ruku označoval jako paprsek, načež pojednou počal jí jezditi po obličeji účastníků.