Před drátěným plotem dvorku, na němž pěstěna drůbež, ležela zdechlá krysa.
„Naučím vás, krásti vejce! Nedávno na hodil jsem se právě tomu, když jedna z těchto slot, ležíc na zádech, držela v pazourcích vejce; jiná odtahovala je na ohonu jako káru. Chytré jste; ale také my nejsme hloupi. Tentokráte byl strychnin v polentě; působí lépe než utrejch. Tahleť sotva drobet že mohla sežrat.“
Linu obešel mráz. „A konec, smrt, ještě temnější?“ ozývala se v ní otázka; a jako by byla přišla odpověď: „Také Roland zemře!“
„Nemohu na to hledět!“ drkotala zuby. „Máš-li mne rád, tatínku, nečiň toho už.“
Nemohla jíst, nemohla spat. Ležela na svém spacím divanu ve výklenku otevřené verandy. Teplý, temný vzduch doléhal ní ve volných, těžkých vlnách; a její myšlenky pluly úzkostně na odlivových vlnách ve vlahou noc. Cypřiše před domem skřípaly. Od moře dolétalo sem vřeštění koupajících se služek. Občas mihl se netopýr křížem krážem nad Lininým lůžkem. Lina hledala útěchu. „Také já jsem špatnou; i já mohu žiti bez pravdy; a byla by veta po všem, kdyby nebylo Rolanda! Zachrániti jej značilo by i mou záchranu!“ Tato myšlenka naplnila ji blahem. Přidržovala se jí, otáčela se kolem ní s nejedním zaúpěním. Pojednou ji napadlo: „Bože, proč právě jeho? Proč nikoli právě tak onoho pití oddaného otce krámské
