Přeskočit na obsah

Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/155

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

jsme-li nim přívětiví! Nech naše děvčata vykoupati u schůdků člunům! Ale do lázeňského domku jich nepouštěj, jsouť lidé ti tak špinavi!“

Lina neslyšela ničeho. Polkla na prázdno a počala se svým vyznáním. Otec zřel ji v přítmí bledou jako mlhu, s očima rozšířenýma úzkostí, vzrušenou ke skácení se. Rychle objal ji oběma rukama, v touze ji zahřát, sdělit jí sílu.

„Dítě, mé ubohé dítě, to jsou prastaré historky, jež k Lině dneška nemají už nijakých vztahů. Kdybychom chtěli účtovati tak daleko zpět, co zbylo by z nás všech! Jsi příliš dobrá, příliš jemná; mohla by sis konečně škodit!“

A bouřným, neúnavným srdcem svého dítěte snažil se potlačiti vlastní bázeň. Leč tato se stupňovala. Činil dobře, chtěl-li vzdáliti i toto dítě světa, kterýž ho omrzel? Osamostatnit! ji a učiniti z ní výjimku? Oštěpovati její ideály, pod jichž plody hebká její duše hrozila se zlomiti? „Je přecitlivělého srdce již po máti. Jak se chvěje! Jak se trápí!“

„Lino, dobrá, milá Lino, neříkej už, že jsi špatnou! Nevíš, nemůžeš věděti, nemůžeš tušiti, jakým jsi andělem! Pojďme domů, k večeři. Má dceruška je milá a dobrá!“

Tato slova, jež opakoval, pomohla mu přenésti se přes své obavy. Rozhlížel se kolem, činil veselé poznámky. Pojednou však zrudl hněvem.

„Ach! Slota! Ta si dala! Ta si dala!“