Jak ztrávil jsem tuto noc, zůstalo mi pro vždy záhadou. Později jsem si namluvil, že v temné noci rozběhl jsem se až do Neuwerku, aniž bych byl našel kněžninu stopu. Podivil jsem se ovšem tomu nemálo, když příštího jitra probudil jsem se na lůžku v livreji sloužícího. Můj duševní stav následujících dnů vymizel mi ovšem také z paměti. As po čtrnácti dnech zastavil můj cestovní povoz i s koňmi před mým obydlím. Byl nepoškozen, a kočímu dostalo se asi dobré odměny, poněvadž ode mne nepřijal zhola ničeho. Doručil mi však dopis, obsahující pouze tato slova: „Odpusťte ubohé duši a zůstaňte mi přítelem. Teréza.“
O kněžně nedoslechl jsem pak už nikdy ani slova, a poněvadž vzpomínám na ni jako na nešťastnici, za jakou vyžadovala si býti mnou považována, přál bych si proto, by dle předpovědi markýze Desjeantesa a dle určení, že krásné dokonává se prostým, bylo došlo rychlému jejímu konci. Dura lex, sed lex,“[1] tak skončil dvorní rada své vyprávění. „A co stalo se s gemmou?“ otázali jsme se po chvíli mlčení.
„Ano, s gemmou,“ odvětil stařec.
„Tato zdála se být jediným hmatatelným pozůstatkem zážitku, jehož přese vše bych nechtěl postrádati. Na ní, již zůstavila, než strhla za
- ↑ Přísný zákon, ale zákon.
