sklenku vína. A když byl spěšně převrhl obsah své číše v hrdlo, pravil:
„Pijte, můj milý, pijte — tak jako piji já. Že svěřuji se vám se vším tím, děje se — řekněme — z družného soucitu. Zaplatil jste rovněž dosti za zkušenost, kterou já vykoupil jsem si jiným způsobem.“
„Jakým?“
„Poznáním, že kněžna je prostě dobrodružnou osobou. Není vám asi povědomo, že ve Vídni podváděla se mnou velkoknížete. A svěřil-li jsem se vám s tímto, nebudete zajisté považovati za vtíravou otázku, měl-li jste již také zajištěnu přípověd kněžninu, býti šťastným na účet toho, jenž v Paříži ji očekával.“
„Kdo?“ zeptal jsem se spěšně.
Pokrčil rameny. Po přestávce, v níž načal novou láhev, pravil:
„Dobrodružství kněžnina se zamotávají. Člověk ocitá se v nebezpečí býti v ně vtažen i jen řečmi o nich. Vsadil bych však sto proti jedné, že nyní půjde to rychle s ní ke konci.“
Jelikož markýz pohroužil se ve víno, aniž by již dbal mé přítomnosti, a poněvadž zdálo se mi, že mnohé z jeho slov dalo by se přičísti na vrub jeho pití, obracím se odchodu.
„Chci vyzraditi vám vlastní tajemství této ženy!“ volal za mnou, a když dospěl jsem ke dveřím, zaslechl jsem ještě jeho hlas:
„Chce býti šlapána nohama!“
