„Vážím si vás příliš.“
Chtěl jsem se vyhnouti nebezpečnému ujištění o přátelství a současně své štěstí vystaviti nejtěžší zkoušce tím, že jsem řekl:
„Víte, že zavítal sem markýz Desjeantes?“
„Nuže, a —?“ opáčila, rychle zvednuvši zraky, a dodala v zápětí:
„Ostatně žertujete.“
„Očekávejte ho v nejbližší době. Nedovede si odepříti, by vás vyhledal.“
„Toho se neodváží,“ pravila skoro prudce a tónem jakoby v samomluvě.
Ó, jak nerozřešitelné zdá se vše v duši ženy tomu, kdo zírá v ni s vášní. Ve mne utvrdila se, nevím ani jak, představa o soupeřství mezi mnou a Desjeantesem. Domníval jsem se, že spekuluji dobře, připomněv — již ve dveřích — kněžně její nedávnou předpověď o nastávajícím odjezdu. Budu-li směti doufati, že uzřím ji v brzku opět, kdybych byl nucen asi v šesti dnech vyraziti. Odvětila, že odcestuje snad již dříve. Zdravotní stav knížete zdá se tomu dovoliti, a povoz z Paříže ohlášen je již na nejbližší dny. Opouštěje ji, čerpal jsem naději.
Doma zvěděl jsem, že Desjeantes byl u mne. O dva dny později, prve ještě než opustil jsem dům, přišel opět. Zdrží prý se okolnostmi v M. déle, než předvídal, a přál by si mým prostřednictvím obnoviti některé povrchní známosti. Myslil jsem si, že naše známost je asi povrch-
