ního půvabu a spočíval na tenké zlaté destičce. Vroubení tvořily zlaté listnaté úponky prostírající se ozdobně kolem vej čitého kamenu a nesené vznášejícími se ptáčaty.
„Jak vzdušně provedena jest umělá stavba vlasů,“ prohodil Edvard, jemuž přisvědčoval jsem v živém údivu.
„A jak přirozeně plasticky spadá onen vrkoč na čelo takřka průhledné!“
„Oko jen hovořit!“
„Zdálo se mi, jako bych byl shlédl pohrávati záhadný úsměv kolem pohyblivého chřípí nosu a hebkých úst, jehož tu však přece neviděti?“
Postřehl jsem, jak dvorní rada, pozorně nás sledující, učinil mimovolný posunek.
„A řez profilu,“ pravil Edvard, „je tak čistý, bez jakékoliv tvrdosti. Nezřím zde ničeho z oné jisté maskovitosti, jež lpí začasté na novějších pracích.“ Tu zdálo se mi, že zaslechl jsem potlačený smích dvorního rady. „Komu as lze vděčiti za toto mistrovské dílo?“
„Nechť umělcem tím jest kdokoliv,“ uznal jsem za nutné podotknouti, „nejsem s to, pane dvorní rado, nahlédnouti, proč by šťastný nákup této gemmy měl býti zván nejradostnější událostí vašeho života. Neboť při všech značných přednostech tohoto kusu zdá se vaše sbírka obsahovati mnohé, co dalo by se mu postaviti po bok.“
