řád stejná: „Nemožno, v nebi nechci mít falešné hráče.“
„Když je to tak, ať to tedy rozhodne náhoda ve správné hře. Zahrajeme si partičku a když vyhraju, zůstanu v nebi, když prohraju, půjdu do pekla.“
Pán Bůh se usmál a svolil. Archanděl Gabriel přinesl karty. Bůh Otec měl rozdávat. V tom pan Mayer ho zastaví a povídá:
„Ale to bych si vyprosil: žádné zázraky!“
Přiměl konečně zprostředkovatel sňatků, kterému židé říkají šadchen, aby mladý pan Hirš šel na návštěvu do rodiny slečny Olgy Schnablové, kterou mu dokazuje.
„Musíte ji vidět, je to takové hezké děvče, a bohaté, a hraje na fortepiano. A její rodiče jsou takoví pořádní, bohatí lidé.“
A tak tam šli a byli přijati velmi pohostině a Schnablovi jim vystrojili velkou večeři. Když už zas byli na ulici, povídá ten šadchen:
„Tak, co tomu říkali, pane Hirš? Neměl jsem pravdu? Není to bohatá a slušná rodina? Jestli pak si všimli těch stříbrných příborů?“
„Jen jestli byly jejich.“
„A čí by měly být?“
„Třeba si je vypůjčili od sousedů.“
