krve. Proto židovské anekdoty vynikají svou břitkou formou a logickým obsahem.
Židovské anekdoty mají melancholii lidí, odvrácených od skutečnosti, ale horoucně toužících po skutečnosti. V jejich sebeironii jeví se dychtění po aktivitě, po činu a po plnoprávném životě. Uvažuji-li o této stránce židovské anokdoty, tehdy si vzpomenu na jednu scénu z filmu Zlaté opojení. V Aljašce byla objevena zlatá ložiska. Zástupy lidí z celého světa hrnou se do těch pochmurnýoh arktických krajů, aby buď zbohatli nebo nechali kosti na sněhových pláních. Mezi zástupy dobrodruhů vmísí se malý, komický mazlíček s pajdavýma nohama a s buřinkou na hlavě. Řekne si: Když všichni mohou jít do Aljašky, proč bych já nemohl? Nejsem tak silný, tak odvážný a chytrý jako ti ostatní chlapi? Oho! My té Aljašce ukážeme, co dovedeme. A pak vidíme Chaplina v osamělém cutawayi a s rákoskou uprostřed nesmírných, sněžných plání. Malý židáček, nepatrný černý brouk v arktické poušti. Chaplin konfrontován s polární přírodou. Má jenom strach, aby lidé na něm nepoznali, že má strach. Přeje si, aby celý svět viděl, že vyzval aljašskou přírodu na souboj a že příroda kapitulovala před jeho mužnou odvahou.
Ostatně já mám dojem, že k vystižení a k charakteristice židovské anekdoty bylo by třeba
