„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.“
„Že jsou to oni, tak byli dva.“
„Hm, dva jednou ranou?“
„S nimi je taky řeč. Tak, aby neřekli. Byl to jeden, ale za to chlapík.“
„A byl to vůbec lev?“
„Mne se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč.“
„Jaká je to firma, ten Artur Kohn?“
„Artur Kohn!“ zvolal pan Roubíček a rozhořčením, „já vám říkám, pane Münzer: Artur Kohn je podvodník, zloděj, taškář… a… a… já vím, co ještě. Podáte-li mu ruku, scházejí vám tři prsty. Mně věřte a vyhněte se mu na sto kroků.“
Odpoledne uviděl pan Münzer pan Roubička v kavárně v náramně přátelském hovoru s Arturem Kohnem.
„Nuu?“ zvolal v úžasu, „takovou jste mi dal informaci o Arturu Kohnovi a teď si s ním sedíte, jako by nic!“
„Vidíte?“ zdvihl výstražné prst pan Münzer, „takoví jsou dneska lidi…!“
