Leopold Munk zemřel. Pořád veselý, zdravý, červený a najednou… Zemřel a dost. Leží tu studený, nehybný. Rodina je kolem něho, naříká a pláče.
A tu vstoupí do světnice nebožtíkovy nějaký Krauskopf. Co prý je? Ale, tadyhle Leopold Munk umřel. Jak to — umřel? No, umřel, jaké řeči.
„Nesmysl,“ povídá Krauskopf, „já ho vzkřísím. Přineste mi pohár výtečného vína.“
Přinesli mu víno. Krauskopf zdvihl číši a zvolal: „Leopold, na tvé zdraví!“ — Vypil číši, ale mrtvý jako by nic. Krauskopf zavrtěl hlavou a pravil: „Přineste mi nějaké silnější víno. Tohle bylo nějaké slabé.“
Přinesli. Krauskopf se napil a zvolal velkým hlasem: „Leopold, na tvé zdraví. Vstávej!“ — Ale mrtvý leží tiše dál. Krauskopf se zamrzel a pravil: „Nic platno, musíte mi přinésti nejsilnější víno, jaké máte.“
Přinesli mu nejsilnější víno. Krauskopf vypil a zařval: „Leopold, povídám: Na tvé zdraví! Máš vstávat!“
Mrtvý nevstal.
Krauskopf chvíli zádumčivě pohlížel mrtvému do tváře a pak pravil s obdivem:
„Opravdu, tomuhle se říká mrtvý!“
