Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/72

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 70 —


ností připravili jakousi polévku, v které se vařily ve chvíli udělané uzeniny z drštěk a ze sádla. Po vydatné večeři a velmi chladném noclehu jsme se vydali na zítřek po poledni na další cestu, doprovázeni jsouce starým Sojotem.

Cesta šla údolím řeky Ojny. Stařec nám vypravoval, že ono údolí splývalo na východě s obrovským údolím svátého a tajemného jezera Teri-Nur. Cesta byla schůdná, ale brzo jsme se přesvědčili, že jízdní kůň mého druha i můj a též ještě tři koně z družiny dojdou v nejlepším případě jen do sídla nojonova, kde nám znovu nastane nepříjemná procedura nabývání čerstvých koní.

Potkávali jsme stáda dobytka a koní. Stále častěji jsme viděli skupiny sojotských jurt. Kraj byl hustě zalidněn, neboť se všude šířila výborná pastviska jak v údolích, tak i na horských rovinách.

Blížili jsme se k sídlu knížete Soldžaku. Průvodce jel napřed, aby uvědomil nojona o našem příchodu. Ačkoliv byl stařec přesvědčen, že nojon bude mít radost z příchodu „Ta-Lamy“, přece se zračil na jeho tváři nepokoj a strach, neboť věděl, že mohl dostat za každé překročení knížecího rozkazu notnou porci ran bambusovou holí.

Po několika hodinách, táhnouce cestou ukázanou nám naším průvodcem, jsme spatřili veliké temně modré jurty se žlutými a modrými vlajkami vlajícími nad nimi; domyslili jsme se, že je před námi sídelní tábor nojona knížetství Soldžaku. Potkali jsme pastýře ženoucího značné stádo ohromných jaků. Tito obyvatelé tajemných hor tibetských, dívající se ponuře, nedůvěřivě a zlověstně, rozestupovali se před námi. Byli to obři porostlí na bocích dlouhými chlupy jako hříva, s krásnými koňskými ohony a s dlouhými, ostrými rohy, vždy hrozivě nastavenými. Zakrátko vystoupil z křoví náš Sojot. Tváře jeho zářily radostí. Mávaje rukama volal:

„Nojon prosí ta-lamu, aby byl jeho hostem a zve všechny jeho přátele do svých jurt. Nojon se velmi potěšil!“