onu smutnou zprávu do Urgy, kde jsme ztrávili dni, vzrušující velmi mocně naši obrazotvornost, v táboře chána mongolského, „krvavého“ barona generála Ungern von Sternberga a v paláci živého Boha, sedícího na trůně velikého Džengischana.
Má skupina, skládající se z osmnácti dokonale ozbrojených jezdců a z pěti koní nákladních, postupovala údolím Biuret-Ho na východ, tonouc v močálech, brodíc se nesčetnými bažinatými potoky a řekami, křehnouc mrazem při ostrých větrech severních a promokajíc na kůži často padajícím mokrým sněhem. Ale spěli jsme s nezlomnou vůlí na východ k jižnímu břehu jezera Kosogolu. Vedl nás dovedně a jistě náš Tatar, ačkoliv bylo snadno najít cestu, neboť bylo tamtudy hnáno mnoho dobytka a koní z Urianchaje do Mongolská a všude bylo vidět zbylé stopy ohnišť, při kterých se hřáli pastýři.
Domorodci urianchajští, Sojoti, se chlubí, že jsou pravými budhisty a nositeli myšlenek svátého Ramy a moudrého Sakkia Muni. Sojoti, odvěcí nepřátelé vojny a prolévání lidské krve, opustili před věky raději svou vlast, než by se byli podřídili vůli krvavého dobyvatele Džengischana, blouznícího o utvoření sojotských jízdeckých oddílů. Sojoti skoro vymřeli, avšak na rukou pozůstalých není stop lidské krve. Nepřekonatelným hnusem k vojně bojovali Sojoti s duchem zničení a vraždy. Ani bezohlední, suroví guvernéři čínští nedovedli zavésti své krvavé zákony, neznající slitování.
Sojoti nezměnili svých mravů ani tenkráte, když zuřící Rusové, ničící vlastní otčinu, vnesli do Urianchaje nákazu vraždy a loupeže. Odešli se svými stády, s majetkem i s rodinami na jih pod Tannu-Olu směřujíce do země