že jsem já i moji lidé úplně v bezpečí, tím spíše, že tomu nasvědčovaly i vnější známky. Na horách bylo viděti stáda sobů a jaků. Zakrátko přijeli Sojoti a vypravovali, že zde za Tannu-Olu dosud nikdo neviděl rudých banditů, za což jsme jim věnovali celou cihlu lisovaného čaje. Odjeli spokojeni a uklidněni, opakujíce, že jsme „dobří lidé“, „cagan“ a ne „ulan“ (bílí, nikoliv rudí).
Mezitím co si naše utrmácené a vyhladovělé herky odpočívaly a požíraly suchou, hnědou, avšak výživnou trávu, já a moji soudruzi jsme si libovali při ohništi, osnujíce plán další cesty. Tu se neočekávaně vynořila zásadní různost názorů. Jakýs plukovník Žukov a s ním čtyřicetsedm jiných důstojníků a vojáků, uklidněni jsouce tím, že za Tannu-Olu nebylo bolševiků, rozhodli se jíti do mongolského města Kobda a pak dále k řece Emil, kde byl tábor srbského generála Bakiče, internovaného Číňany. Proto se chtěli obrátit hned na západ, jdouce po jižních svazích Tannu-Olu. Já pak s agronomem a se šestnácti důstojníky, mezi kterými byli Tatar a Kalmuk, jsme se rozhodli jíti na východ, směrem k jezeru Kosogol, odtamtud pak dále k Tichému oceánu, držíce se čáry mezi Kjachtou a Urgou. Marné bylo naše usilování, abychom přiměli protivnou stranu, aby šla s námi; bohužel, naše družina se rozdělila.
Nazítří okolo poledne po společném obědě na rozloučenou jsme se rozešli, přejíce si vzájemně štěstí.
Na další cestě nás osud neušetřil trampot, překážek, nebezpečných příhod, avšak přesto nás došlo dvanáct k určenému cíli, při čemž jsme zachovávali k sobě nejvřelejší pocity, nejsrdečnější vzpomínky a opravdovou vážnost k sobě, která vyrostla z častých zkoušek při těžkých a odvážných činech.
Oddíl plukovníka Žukova však zahynul. Za Tannu-Olu potkal značné síly pravidelné rudé jízdy a byl jí potřen. Pouze dvěma kozákům se podařilo uniknouti; oni nám též přinesli za pět měsíců po našem rozloučení na Biuret-Ho