otevřenou tlamou a s vyceněnými zuby. V široko otevřených zornicích byla nevylíčitelná hrůza. Ale hned, jakmile jsem opustil sedlo, vynesl se kůň o něco výše nad vodu a pohyboval se vpřed již jistějšími a rychlejšími pohyby. Zakrátko, nedaleko protějšího břehu, jsem uslyšel úder jeho kopyt o kamení řečiště. Začínala mělčina. Jezdci vyplouvali a vyjížděli na břeh druh po druhu. Koně, zvyklí přepravám přes řeky, vynesli všechny. Daleko níže než my přeplul hospodář-kolonista s naším majetkem. Netratíce času, naložili jsme pytle na koně třesoucí se zimou a táhli jsme dále.
A byl už svrchovaný čas, neboť s protějšího břehu počali na nás střílet stoupenci bolševiků. Vítr se vzmáhal. Před úsvitem byl mráz stále tužší. Promočené šaty a prádlo hned zmrzly a ztvrdly a ztuhly jako plech. Hlasitě jsme cvakali zuby a v očích se nám míhaly zelené a červené jiskry. Avšak jeli jsme bez zastávky, abychom se vzdálili co nejvíce od cesty, kterou táhly oddíly divokých partisánů. Celý den jsme museli jeti při 15 stupních mrazu, aniž jsme se mohli zahřát a odpočinouti si. Teprve na noc jsme dorazili k nevysokému hřbetu horskému, porostlému lesem. Tam jsme zastavili, zapálili jsme obrovské ohniště a osušili a rozehřáli jsme se. Koně, ač byli hladoví, se nehýbali s místa a neodcházeli od ohně; stojíce se schýlenými, smutnými hlavami, vyhřívali se a podřimovali.
V noci, když jsem konal hlídku, spatřil jsem jezdce, který maje patrně dobrého koně, rychle proběhl nedaleko našeho tábora. Náš Tatar s Kalmukem jeli hned obhlédnouti stopy a vrátivše se oznámili, že to byl najisto Sojot a že v blízkosti postřehli četné stopy stád. Patrně to byl nějaký pastýř přivábený ohni našeho tábora.
Časně zrána se přiblížilo k nám několik sojotských jezdců.
„Ulan (rudí)?“ zeptal se jeden z nich.
„Nikoliv,“ rozlehly se protestující hlasy.
