„Cagan (bílí)?“ následovala nová otázka.
„Ano, ano!“ zvolal Tatar, „samí bílí.“
„Mende, mende!“ pozdravovali nás radostným hlasem domorodci a pověděli nám o událostech pro nás velmi důležitých.
Ukázalo se, že stoupenci rudých, kteří táhli od Tannu-Olu, obsadili svými hlídkami celý pohraniční hřbet, aby zadržovali Rusy a Sojoty, prchající i s dobytkem do Mongolska. Přechod přes Tannu-Olu, jak tvrdili Sojoti, byl uzavřen. Zbývala jediná cesta: obrátiti se hned k jihovýchodu, projíti bažinatým údolím Biuret-Ho a vyjíti na jižní břeh jezera Kosogol, ležícího již na půdě mongolské. Byla to okolnost velmi nepříjemná. Z lesa, ve kterém jsme přenocovali, zbývalo k prvnímu nejbližšímu mongolskému stanovišti Samgaltaj ne více než sto kilometrů cesty, kdežto od Kosogolu nás dělilo čtyřistapadesát kilometrů přímé čáry. Můj kůň jakož i kůň mého druha agronoma vykonali již více než tisíc kilometrů velmi obtížné cesty; bez dostatečného pokrmu a po namáhavé přepravě přes Jenisej nemohli vydržet tak daleké cesty. Ale uváživ dobře situaci a poznav poněkud blíže své nové druhy, nemohl jsem se rozhodnout jít s nimi za stálých bojů přes Tannu-Olu. Byli to lidé vysílení, nervově zničení, většinou špatně odění a nedostatečně ozbrojení; většina jich neměla vůbec zbraně. Viděl jsem, že při boji není většího nebezpečí, než neozbrojený člověk. Neboť jej zachvacuje rychle panický strach, dává se na útěk, ztrácí zděšením a bezradností rozvahu a přenáší svou paniku na jiné. Poradiv se se svým druhem rozhodl jsem se jíti buď jak buď do Kosogolu. Když jsem to oznámil svým spolucestujícím, souhlasili všichni s mým návrhem.
Po hojné snídani, skládající se z mastné polévky s kousky masa, ze sucharů a čaje, vydali jsme se na cestu.
Kolem druhé hodiny po poledni počaly před námi