do rukou minusinské „čeky“, která by ovšem našla pro nás místo v Jeniseji; za druhé — průkaz mého druha opravňoval k vozu a ke dvěma erárním koním pro služební účely. Proto jsme museli navštěvovati místní sověty a vyměňovat koně. Své koně jsme odevzdali kozákovi, který nás převezl přes řeku a pak dopravil do nejbližší vesnice, kde jsme dostali první erární poštovní koně.
Zmiňuje se o cestě po Tubě musím podotknout, že až na malé výjimky byli všichni sedláci velmi nepřátelsky naladěni proti bolševikům, a slyšíce naše chladné nebo odsuzující poznámky o sovětech, snažili se nám všemožně pomáhati; zvláště jsme to cítili v domech sektářů a kozáků. Odměňovali jsme se za pohostinost léčením nemocných nebo radami hospodářskými. Přišli jsme na několik komunistických dědin, jichž obyvatelstvo však nebylo sibiřského původu. Byli to noví osadníci, poslaní ještě za časů carské říše z Ukrajiny — opilí, líní, tupí a mstiví vesničtí chlapi, kterých praví Sibiřané nenávidí, nazývajíce je „špana“, což znamená — pěna, špína.
Velmi rychle jsme se naučili rozeznávati vesnice komunistické od nekomunistických.
Když jsme vjížděli do vsi zvoníce rolničkami na koňském postroji a starci sedící před svými byty zvolna vstávali a skrývali se za vraty bručíce si: „Zase čert přinesl nějaké ďábly „tovaryše“, tu jsme věděli, že jsme mezi skutečnými, čestnými, svobodnými Sibiřany. Avšak když nás v jiné vsi vesničané obklopovali, tážíce se: „Odkud, soudruzi? Proč, soudruzi? Není to snad soudruh komisař?“ tu jsme se měli na pozoru a byli jsme velmi opatrní v slovech i činech.
Přišli jsme i na dědiny a vesnice, jichž obyvatelstvo vymřelo téměř úplně na skvrnitý tyf. Ostatně tato strašná epidemie, která se rozšířila až po hřbet Sajanských hor, zdecimovala všude obyvatelstvo sibiřských vesnic podél celé řeky Jeniseje i jejích přítoků. Úrodné lány černé země