ležely ladem, neboť nebylo komu vzdělávati role; ostatně už nebylo ani koní ani dobytka, neboť komunisté zrekvirovali veškeren majetek konservativních a bohatých sedláků sibiřských, šetříce jenom líných a zločinných osadníků z evropského Ruska nebo z Ukrajiny.
Velmi trpké chvíle jsme zažili ve veliké vesnici Karatuz. Je to spíše město než vesnice. Před nastolením bolševictví tam byla dvě gymnasia a obyvatelstvo dosahovalo 25.000 hlav. Karatuz jest hlavním městem kozáků jenisejských a jest to město bohaté a veselé. V přítomné době se změnilo k nepoznání. Mužíci z Ruska a Ukrajiny, ozbrojeni a zagitovaní bolševickými agenty, vyhubili kozácké obyvatelstvo, poplenili všechny domy, které stály nyní spálené, s vytlučenými dveřmi a okny, se stopami kulek ve zdech a ve střechách.
Když jsme přijeli k sovětu, abychom vyměnili koně, obklopil nás zástup jakýchsi velmi podezřelých pochopů. Ukázalo se, že jsme přišli právě k sezení vysokých komisařů, kteří tam přibyli k vůli nějaké záležitosti od minusinské „čeky“.
Pochopi nás počali vyslýchat a žádat předložení průkazů. Neměli jsme pražádné jistoty, že naše papíry vyvolají žádoucí dojem, a proto jsme hleděli ujíti prohlídce průkazů. Můj soudruh agronom mi později řekl:
„Jaké štěstí, že člověk, který byl včera špatným ševcem, zastává u bolševiků úřad gubernátora, co zatím učení lidé zametají ulice nebo čistí stáje rudé kavalerii! S bolševiky, buď jak buď, je možno se domluvit, poněvadž nerozeznají „desinfekce“ od „influence“ a „antracit“ od „apendicitu“. Jim se dá všechno namluvit, dokud nevypustí kulky z revolveru.“
Skutečně se nám podařilo namluvit komisařům „čeky“ vše, čeho bylo třeba. A tak jsme jim vylíčili nádherný obraz budoucího rozvoje kraje, kdy vystavíme silnice a mosty, které umožní vývoz dříví, vlny, koží z Urian-