Nevyptával jsem se ho na nic, jenom jsem odpověděl, že budu na něho čekat. On pak zatím odvázal od svého sedla dva těžké pytle, hodil je ke stěně ve shořelé části chalupy, pozorně prohlédl uzdu a střemeny a pravil s úsměvem:
„Hotovo! Nyní půjdu vzbudit ‚soudruhy‘.“
Za hodinu, napivše se čaje, odjeli vojáci i sedlák.
Zůstal jsem sám ve dvorci a jal jsem se sekat dříví. Náhle odkudsi z daleka dolehl ke mně puškový výstřel a za chvíli druhý. Potom nastalo ticho. Ve směru výstřelů přeletělo vysoko nad lesem hejno vyplašených tetřívků. S vrcholu vysoké sosny zakřičela sojka. Dlouho jsem naslouchal, nepřiblíží-li se někdo k mé skrýši, avšak vůkol bylo úplné ticho.
Na středním Jeniseji nastává v zimě záhy soumrak. Zapálil jsem v kamnech a chystal jsem polévku z tetřeva, nepřestávaje naslouchati ani nejmenšímu šelestu, doléhajícímu od lesa. Cítil jsem zajisté stále jasně a chápal, že je smrt ustavičně zde, kdesi blízko mne a že se může konečně zjevit v podobě člověka, zvířete, mrazu, nešťastné příhody nebo nemoci. Věděl jsem dobře, že nablízku není nikoho, kdo by mi přišel ku pomoci, a že celá má naděje spočívá v ochraně boží, v síle rukou a nohou, v spolehlivosti oka a v důvtipu.
Přes všechnu pozornost jsem nepostřehl návratu neznámého lovce. Právě tak jako předešlého dne se objevil neočekávaně ve světnici. Mlhou páry jsem spatřil jeho planoucí a smějící se oči a pěknou tvář. Přistoupil k lavici a tiskl tři pušky.
„Dva koně, dvě pušky, dvě sedla, dva sáčky sucharů, půl cihly čaje, sáček s cukrem, padesát nábojů, dva kožichy, dva páry bot!“ vypočítával se smíchem Sibiřan. „Vskutku, dnes jsem měl velmi zdařilý lov.“
Hleděl jsem s úžasem na svého hosta.
„Co čumíte?“ zasmál se opět. „Vjeli jsme do lesa na úzkou stezku. Tam jsem je zastřelil. Ani nehlesli. Komu je