bílé zuby a badavé, pronikavé oči. Rozcuchaný, šedinami silně protkaný vlas a hluboké vrásky kolem úst svědčily o bouřlivém životě.
Neznámý usedl na lavici na svůj kožich a jaksi zvlášť pečlivě položil vedle sebe sekeru.
„Je to tvá žena, ta sekera?“ otázal se ho opilým hlasem jeden z vojáků.
Sedlák pozdvihl zvolna náhle vzplanuvší oči na tazatele a tichým, jaksi vkrádajícím se hlasem, odpověděl:
„Různá individua se nyní potulují po lesích a tak je se sekerou bezpečněji…“
Umlkl a pil vášnivě horký čaj. Avšak zpozoroval jsem, že se na mne několikrát pozorně podíval a jeho oči těkaly stále po světnici, jako by hledaly odpovědi na nějaké pochyby.
Na otázky vojáků odpovídal neznámý opatrně a zvolna; potom postavil svůj pohár obrátiv ho dnem vzhůru na znamení, že dopil, zdvihl se a pravil:
„Půjdu na chvíli k svému koni a odsedlám zároveň i vaše…“
„Ach, děkuji,“ zvolal mladší voják, který již téměř spal. „Jenom nezapomeň přinést do světnice naše pušky.“
„Dobře,“ odvětil sedlák.
Bolševici se položili na lavici, nechávajíce pro nás pouze podlahu, a již neslyšeli, kdy se vrátil neznámý, který hodiv plstěnou houni na zemi ihned si lehl.
Vojáci i sedlák již dávno spali, kdy jsem já stále ještě dělal plány, co mám dále činit. Usnul jsem až k samému ránu, a když jsem se probudil, sedláka už nebylo ve světnici. Vyšel jsem z chalupy a zpozoroval jsem, že sedlá dobrého hnědého hřebce.
„Odjíždíte?“ tázal jsem se.
„Ano, ale pojedu zároveň s těmi… ‚soudruhy‘,“ pravil šeptem, „před večerem se vrátím. Čekejte na mne!…“
