jmenoval vrchním velitelem mongolské divise, plukovníka Poletiku pak náčelníkem štábu. Z tohoto vyvozovala podivná skupina právo činiti ihned množství opatření, prohlašovati nová jmenování, změny i povyšování. V oněch rozkazech a opatřeních bylo tolik sebevědomí, že důstojnictvo, zvyklé kázni, se jim s počátku podřizovalo. Pro případ odporu hrozil plukovník Poletika Domožirovovi vězením a válkou s baronem Ungernem a s atamanem Semenovem. Byl to ohromující proud zvučných slov, vyhrůžných frází, sebevědomých gest a bezmezné drzosti.
Avšak jeden z rozkazů nového „načalstva“ vzbudil ve mně a ve velitelově adjutantě vážné podezření ohledně přibylé „skupiny pěti“. Oním rozkazem jsem byl jmenován gubernátorem Mongolská. Proč právě mně byl svěřen onen úřad? Mongolové, Číňané, Rusové Západního Mongolská mě znali patrně dobře, ale kdo v Mongolsku věděl o mém vlivu a poměru k jakési neznámé „bílé organisaci“ na Sibiři?
Z toho jsem usoudil, že listina organisace, kterou jsem byl jmenován, byla narychlo zhotovena v Uliasutaji přišlými důstojníky. Ale proč tak učinili?
Na to mi odpověděly události nejbližších dní.
„Skupina pěti“ blouznila o přeložení všech již existujících protibolševických oddílů ruských do Urianchaje proti sovětským vojskům. To byl jasný a zřetelný cíl. Ale právě tehdy, když se chystala ona výprava, došla zpráva, že sověty přivedly do Urianchaje značné síly a dohodly se s guvernérem čínského Sinkiangu. Ten pak slíbil, že jakmile začnou v severním Mongolsku pohyby „bílých“ oddílů směrem k Urianchaji, vrhne v jejich zad dvacet tisíc čínských vojáků a tak je přinutí překročiti hranice Urianchaje. Tak by se stal Urianchaj pastí pro uprchlé důstojníky a vojáky a otázka soustřeďování sil protibolševických Semenovem, Ungernem a Kazagrandim na území Halili, která znepokojovala sověty, by byla navždy vyřízena. Potom pak bych byl já,
