mezi knížetem Čultun-Bejle a velitelem plukovníkem Michajlovem byl stále napiatější; roztržka pak v táboře ruských důstojníků, vojáků i osadníků se prohlubovala každým dnem. Pobouření vyvrcholilo, když se rozšířila zpráva, že velitel dostal část věcí a peněz, uloupených Číňanům.
„Sait“ žádal, aby byly uloupené věci odňaty neoprávněným držitelům a uloženy na mongolském úřadě, odkud by pak byly odeslány do Číny; ruská družina plukovníka Michajlova se tomu vzpírala, odpůrci pak plukovníkovi dávali najevo, že musí být odstraněn a škaredá záležitost, která je hanbou pro důstojníky, že musí být srovnána.
Čultun žádal cizozemce, aby přesvědčili velitele, že jedná nesprávně, avšak Michajlov se zatvrdil, odstranil z úřadů důstojníky, kteří neschvalovali jeho politiky a nahradil je svými přáteli. Vymanili jsme se z celé záležitosti a pozorovali jsme jen jako svědkové rozvoj událostí, které skončily neobyčejnou katastrofou.
Epilogem té historie by byla bývala domácí válka, ke které se jižjiž schylovalo. Ale nové události ji zatlačily do pozadí.
Kdysi v dubnu v dopoledních hodinách zavítala do Uliasutaje nová skupina jezdců a zastavila se v domě osadníka Burdukova, nehostinném pro nebolševiky, kde se říkalo v „štábě“ bolševictví na Mongolsku. Jezdci se vydávali za důstojníky carské gardy. Byli to plukovník Poletika a čtyři bratři Filipovovi.
Přišedše k veliteli předložili průkazy jakési nikomu neznámé „všesibiřské bílé organisace důstojnické“ a oznámili, že mají nařízeno sestavovati protibolševické pluky z bojovných plemen mongolských, z Čaharů, Dzachačinů, Oletů a Turgutů k boji s bolševiky v Urianchaji a později v celé jižní Sibiři. Příchozí byli nemálo popuzeni zprávou, že Mongolové odstranili Číňany ze svého území, neboť měli „tajné diplomatické příkazy k čínské administraci“. Jeden z Filipovových, plukovník, ukázal rozkaz, který ho
