„Gamini“ a „kuli“ jako na znamení ztichli a zmizeli z ulic a na jejich místo nastoupily již veřejně ruské partisánské hlídky; na horách pak se objevovali stále častěji mongolští jezdci, shlížející k městu a k „nogan-chošunům“, kde se jen hemžilo poděšenými Číňany. Zděšení Číňanů se ještě zvětšilo, když došla zpráva, že altajští Tataři, spojivše se s Mongoly, se pustili za čínskými vojsky, odcházejícími po pogromě Kobda, a dohonivše je, vyhubili je do posledního muže.
Číňané byli velmi sklíčeni. Zdálo se, že nemáme již příčiny strachovati se a že nám gaminové a kuli nemohou již býti nebezpečnými. Zatím přišlo k jednomu z ruských osadníků, přejících bolševikům, několik sovětských agentů s různými příkazy. Brzo začala ona čeládka vyjednávat s Van-Dzao-Dziunem a s čínskými obchodními domy. Dověděli jsme se, že guvernér čínský dostal značnou peněžitou sumu od bolševických agentů a v několika dnech nato jsme dostali zprávu od Číňanů nám přejících, že „gamini“ dostali patrně pokyny, jak by bylo lze beztrestně vyvolati v Uliasutaji pogrom. Van-Dzao-Dziun učinil vše, co bylo možno, aby odzbrojil ruskou družinu; nařídil náhlou prohlídku v domech Rusů i v místnostech konsulátu a zrekviroval veškery zbraně. Avšak vůdce družiny byl dost prozíravý a ukryl svou zbrojnici za městem v „chošuně“ jistého osadníka.
Vzhledem k novým událostem byla družina stále pohotově, a nastaly čilé styky mezi důstojníky a úřady mongolskými vzhledem k společné obraně.
Mladý Číňan, syn kuchaře z domu, v němž jsme bydleli, přinesl zprávu, že téhož dne bude prý konána v jistém „nogan-chošunu“ rozhodující porada gaminů a kuli o způsobu a době pogromu. Rozhodli jsme se, že věc sami podrobně prozkoumáme. Vzali jsme tudíž s sebou mladého Číňana jako tlumočníka a vyšli jsme spolu s agronomem a s jedním ruským důstojníkem z domu, majíce pod kožichy
