„Nenamáhejte se, Bobrovové jsou všichni povražděni a jejich dům je spálen do základů.“
Nemohl jsem se zdržeti výkřiku hrůzy.
„Byli povražděni Kaninem a Puzikovem, kteří vyloupili dům a zapálili ho i s mrtvolami zavražděných,“ vypravoval důstojník. „Hned vám to všechno ukáži!“
Vyšli jsme ze stanice a vkrátce jsme spatřili ponuré spáleniště. Tu i tam trčely zčernalé sloupy, mezi nimi pak ležela bezladně ohořelá prkna a klády z domu. Na zemi se povalovaly zbytky rozbitého nádobí, kusy železa a skla. Několik kroků od spáleniště, poblíže místa, kdě stával plot, ležely pod plstěnými hadry oběti zločinu.
„Poslal jsem ihned oznámení o případě do Uliasutaje,“ pravil důstojník, „a tam odtud přišlo nařízení, aby zavraždění nebyli pochováváni, poněvadž bude zavedeno právní řízení, ačkoliv jsem již takřka vše vyšetřil…“
„Jak se to stalo?“ otázal jsem se jsa vzrušen strašným obrazem.
Poručík vypravoval:
„Přijel jsem se svými lidmi v noci do Tissin-Golu. Obával jsem se, že by tu mohli být bolševičtí vojáci, a proto jsme se přikradli nepozorovaně. Nahlédl jsem do okna a spatřil jsem Kanina, Puzikova a děvče s ostříhanými vlasy; prohlíželi právě nějaké věci, dělíce je patrně mezi sebe, a pak počali váži ti kousky stříbra vášnivě se hádajíce. S počátku jsem nemohl pochopit, co se stalo, ale ona společnost se mi hned nelíbila. Rozkázal jsem tudíž vojínovi, aby přeskočil plot a otevřel vrata, načež jsme rychle vjeli do nádvoří. První vyběhla žena Kaninova a spatřivši nás, zalomila rukama a zvolavši „Věděla jsem, že přijde trest za zlý skutek,“ padla do mdlob. Z bočných dveří vyběhl nějaký muž a snažil se přeskočit plot, ale moji lidé ho zadrželi. Byl to Puzikov. Kanin mě potkal bledý a chvějící se. Nepochyboval jsem, že se v tomto domě stalo něco vážného, a proto jsem ihned oznámil, že všechny zatýkám; muže
