povstalce z r. 1863, vypovězeného na Altaj, odkud též pocházeli oba manželé.
Po několika dnech, ztrávených v milém, pohostinském domě našich nových přátel, vypravili jsme se do Uliasutaje s velikou skupinou čínských kupců a ruských uprchlíků.
Když jsme vyjeli na hlavní silnici, vedoucí přes Tissin-Gol do Uliasutaje, spatřili jsme skácené sloupy telegrafní, které nám byly dobrodiním, neboť jsme jich zužitkovali zásluhou důmyslného agronoma jako palivá.
Prošli jsme známou nám už roklinou s převislými skalami a vjeli jsme do údolí jezera Tissin-Golu. Nastal soumrak. Rozhodl jsem se, že zůstanu u starého Bobrova, kdežto ostatní z naší družiny se měli ubytovati na telegrafní stanici u Kanina.
Bylo již úplně tma, když jsme přišli k budovám stanice. Na temném pozadí stěny se zřetelně rýsovala silhueta vojáka s puškou stojícího na stráži. Voják nás zadržel a dal nám několik otázek. Obdržev odpověď zahvízdl. Na jeho znamení se objevil mladý důstojník, oblečený do koženého kožíšku, na němž byly našity odznaky poručíka.
Otázav se, kdo je hlavou naší družiny, přistoupil ke mně a představil se: „Jsem poručík Ivanov. Stojím zde se svými partisány.“
Vypravoval mi, že se prodral s několika lidmi ze Sibiře bolševickými oddíly, spojil se s uliasutajským velitelem, ruským plukovníkem Michajlovem a že byl ustanoven velitelem stráže na Tissin-Golu. Pozval nás do domu a vykázal nám místa na noc. Když jsem mu oznámil, že já a můj soudruh chceme použíti pohostinství Bobrovova, máchl rukou a řekl:
