Mluvili klidně, avšak vyděšené, ztrápené oči Kaninové znovu na mne pohlédly s panickým strachem, jako by očekávaly smrtelnou ránu.
Gorochov činil přípravy k zítřejší cestě, my pak jsme se uložili k spánku v sousedním pokoji. Pošeptal jsem svému soudruhovi, aby měl u sebe revolver pro všechny případy, než agronom vytáhl mlčky a chytře se usmívaje revolver a sekeru, jež měl uschované pod lůžkem.
„Ti gentlemani se mi hned nelíbili,“ zašeptal mi do ucha. „Zítra pojedu za Gorochovem a shledám-li něco závadného, vpálím mu do šíje dum-dum.“
Nazítří, o sedmé hodině ranní, jsme se vydali na cestu. Agronom klusal hned za Gorochovem a jeho dámou, kteří jeli na dobrých koních.
„Jak pak jste si udrželi své koně v tak dobrém stavu?“ otázal jsem se.
„To nejsou naše koně, vypůjčili jsme si je od Kanina,“ odpověděla krátkovlasá dívka.
Pomyslil jsem si, že Kanin není jistě tak chudý, jak tvrdil, když má tak krásné koně. Za každého jízdního koně by dal bohatý Mongol rád tolik beranů, kolik by bylo třeba pro živobytí Kaninových na celý rok.
Vjeli jsme do soutěsky mezi sráznými skalami. V soutěskách bylo skoro tma, neboť den byl pochmurný. Tam odtud jsme vyjeli na veliký močál, obrostlý se všech stran hustým křovím. Močál nebyl zmrzlý. Podivili jsme se, že v křoví běhala ve sněhu sta koroptví a uprostřed močálu vzlétly dvakráte divoké kachny. Zima, mráz, led, sníh a pojednou divoké kachny!
Mongol vedoucí nás nám vysvětloval:
„Tento močál nikdy nezamrzá, vždy je teplý. Tu hnízdí kachny po celý rok a se všech stran se sem slétají koroptve, neboť snadno nalézají potravu v měkké a teplé půdě.“
</nowiki/>
