seskupovali v družiny, chystajíce vzpouru proti bolševikům v Sibiři; mongolské úřady bez výjimky přály těmto družinám, ale zato čínští úředníci pronásledovali a utiskovali Rusy a s nimi i jiné cizince. Sovětská vláda, znepokojena mobilisací ruských uprchlíků, posouvala svá vojska stále dále a hlouběji do Mongolska a čínští guvernéři vstupovali ochotně v jakési tajné styky s bolševickými komisary; v Urze utvořil ministr „buforové“ republiky Jurin komunistickou správu v ruské městské čtvrti s někdejším popem v čele; ruští konsulové byli nečinní, starali se leda o obchody a o rozprodej státních statků; Číňané zesilovali posádky na důležitých strategických místech Halhi a vysílali do vnitra země kárné oddíly; čínští vojáci vpadali do domů soukromých osob, loupili, vraždili a dopouštěli se násilí.
Do takového ovzduší jsme se dostali hned po příjezdu.
Můj soudruh mi často říkával: „Raději bych rdousil bolševiky, potýkal se s chunchuzy a jedl maso morem zdechlých býků, než poslouchati stále nové a stále úzkostlivější zprávy.“
Agronom měl pravdu. Nejhorší bylo, že ve zmatku vášní, pletek, útoků a intrik mohla se rudá vojska nepozorovaně přiblížiti do Uliasut a zajmouti je všechny za tichého souhlasu čínského guvernéra.
Byli bychom velmi rádi opustili ono město, ale neměli jsme, kam jeti. Na severu byli naši nepřátelé — bolševici, na jihu jsme ztratili již navždy šest soudruhů a prolili jsme i nemálo vlastní krve; na západě, v okolí Kobda, zuřili proti cizincům Číňané; na východě zuřil boj, a přes veškeru snahu čínských úředníků, aby věc utajili, přicházely o boji zprávy často zmatené a nesprávné, které však dávaly přece tušil, že je situace vážná.
Museli jsme tedy zůstat v Uliasutaji a mimovolně žít jeho životem. Našel jsem tam dva Poláky, vojáky páté polské divise sibiřské, kteří utekli ze zajateckého tábora
