podobné řasnatému, fialově červenému plášti satanovu, jehož tvář zastíral šedý mrak, dýšící hrůzou a smrtí.
Strašná to země, Mongolsko! Země tajemství, země satanova!
Není tudíž nic divného, že každá násilná změna panujícího zde prostého způsobu života asijských kočovníků vyvolává krveprolití a hrůzy k radosti satana, shlížejícího s nenávistí a pohrdáním s mrtvých hor.
Na zpáteční cestě z Koko-Noru do Mongolska jsme si odpočinuli v klášteře Narabanči a později jsme se ubytovali s druhem v hlavním městě západního Mongolská Halhi v Uliasutaji. Jest to poslední město na západě Vnějšího Mongolska. Poslední… ze tří. V Mongolsku jsou pouze tři města: sídlo „Živého Boha“ a administrativní středisko Urga neboli Ta-Kure (veliký klášter), Uliasutaj a Ulankom nedaleko od jezera Ubsa. Jest ještě město Kobdo, ale to jest sídlem zatemnělé čínské administrativy pro onen kraj, jenž je obydlen kočovnými kmeny, žijícími pod svými knížaty z bohatýrského kmene Oletů a uznávajícími jen podle jména nadvládu Urgy a Pekinu. V Uliasutaji pak a v Ulankomě jsou mimo guvernéry čínské, kteří tam neprávem vládnou, guvernéři mongolští — „saitové“, jež ustanovuje svými dekrety „Živý Bůh“ z Urgy po dohodě s ministerskou radou.
Přišedše do onoho města pohroužili jsme se hned do víru vášnivé politiky. Právě vznikly nepokoje mezi Mongoly přivedenými k zoufalství útiskem čínských úřadů, jež si počínaly vůči nim bezohledně, chtíce od nich vynutiti všechny daně a dávky za uplynulá léta, ve kterých Halhi vymanivši se z područí čínského se samo spravovalo. Ruští kolonisté utvořili několik stran a vedli mezi sebou zavilý boj; ve Východním Mongolsku válčil v čele vojsk rusko-mongolských s Číňany budhista a Němec, ruský generál baron Ungern von Sternberg, který hájil nezávislosti a svrchovanosti „Živého Boha“; ruští uprchlí důstojníci se
