Stránka:Mužík, Augustin Eugen - Hlasy člověka (1883).djvu/14

My budem rozkoší, my radost budem pouhá,
jak zlato blýská se! Jím koupiti se nech!«

A já jsem přivinul k svým ňádrum drahou lyru
a tiše poslouchal té její duše hlas.
Cos jako výčitka tam znělo: svoji víru
a pýchu ztracenou jsem nalezl v ní zas.

A tak jsem řekl jí: »Ó sestro duše mojí,
mé svaté dědictví, ó rci mi, nač ten strach?
Než tebe zneuctit a zaprodat tě v boji,
rač tebe rozdrtím a zašlapu tě v prach!«

Hlas druhý slyšel jsem s tak stlumenými slovy
a bázní třesavý: »Ó slyš nás, s námi pojď!
Od věků hledáme břeh pravdy tajný, nový,
a nocí hlubokou svou slabou vedem loď.

Pojď, na cestu nám hraj zpěv nábožný a vážný,
my poženeme v před svůj koráb ze všech sil,
ty v údy chábnoucí lij těchy balzám vlažný.
Jeť cesta daleka, však důstojný je cíl.

My půjdem za těmi, již v temnu ztratili se,
a neznamo, zda cíl tam nalezli či hrob,
však jasná dráha jich v tom šeru posud stkví se,
jich jména, prostá dřív, jsou svatá od těch dob.