Tato stránka byla zkontrolována
Dva hlasy.
Na pouti počátku, jež jméno »život« nese,
já na rozcestí též jsem stanul polekán,
bez vůdce, přítele dvě cesty zřel jsem v děse,
jež v dálku poutníky do různých vodí stran.
Jak nový Heracles jsem slyšel hlasy sporné,
zde svévoli a ples a výskot spilých řad,
tam chmurné výčitky, jen nářky, kletby vzdorné,
jak šepot bachantek a varhan temný spád.
A děli: »S námi pojď, tak veseleji bude,
buď náš a v ryk se dej, pěj rozkoše a ples,
náš smích ať bratry své si v srdcích najde všude,
chcem tančit, hodovat, chcem opíjet se dnes.
Což na tom, lidský cit že písni té se rouhá,
že dissonance zvuk k ní pojí sterý vzdech?
